A teď na univerzitu

Ani ne za měsíc odjíždím studovat do Rotterdamu.Protože jsem tam nikdy nebyla a říkala si, že by nebylo od věci zjistit něco o městě, kde strávím příští tři roky, rozklikla jsem si Wikipedii.Prý se jedná o druhé největší nizozemské město a největší evropský přístav, je prý plné moderní architektury, ale má i bohatou a významnou historii.To zní atraktivně.Snad tam bude fajn.

Protože jsem letos maturovala, musela jsem se i já, jako každý správný gymnazista, rozhodnout, kam zamířím na vysokou školu.Možností je v dnešní době tolik, že jistota přijetí je téměř stoprocentní.Školy státní, školy soukromé, studium v zahraničí, jen si vyberte.Pro mě byl velký a celoživotní sen studovat ve Španělsku.Jako malá jsem se zamilovala, stavěla jsem hrady na plážích, ztrácela se na trzích s ovocem a zeleninou a obdivovala šaty, ve kterých ty krásné paní tancovaly flamenco.Proto se i jasnou volbou pro moji střední školu stalo dvojjazyčné česko-španělské gymnázium, kde jsem se perfektně naučila jazyk.Z dnešního pohledu už však kromě slunce, tepla a moře vidím i obrovské ekonomické problémy země, která v současné době do školství velké peníze rozhodně neinvestuje (Navštívila jsem největší státní univerzity v Madridu i Barceloně a odjížděla v mírném šoku, že v západní Evropě můžou existovat vzdělávací instituce, kde polovina záchodových kabinek nemá dvířka a druhá je posprejovaná ze všech možných stran.Taky jsem se setkala se záchodky, které byly společné pro kluky i holky.).

Tudíž jsem možnost studia v zemi mých snů opustila a hledala možnou alternativu.Věděla jsem, že do zahraničí chci určitě.Vždycky mě bavilo poznávat nové kultury, učit se cizí jazyky a o nabytých zkušenostech a nových kontaktech ani nemluvě.Vyslechla jsem si proto spoustu historek a zážitků kamarádů a známých, kteří stejné rozhodnutí udělali už dřív, a věsměs jsem se setkala jen s pozitivním hodnocením.Ale kam se hlásit?Z Evropy jsem pryč nechtěla.Zdejší rozmanitost, životní styl a stálá blízkost domova se mi líbí, navíc školné a další výdaje se nepohybují v tak astronomických částkách, jako kdybych se rozhodla pro Ameriku nebo Austrálii.Většina lidí, co smýšlí podobně jako já, volí Británii, což je poměrně logické, jelikož obory jsou vyučované v angličtině, kterou už dnešní středoškolák bez problémů ovládá (nebo by měl, ve většině případů bez vlastní snahy i mimo školu neovládá).Bohužel mně Anglie, ani další ostrovní země nepřitahovaly, a tak jsem se musela poohlídnout dál.

Shodou okolností jsem o jarních prázdninách zamířila do Amsterdamu.Úzké domky, vodní kanály, kola, usměvaví lidé, cítila jsem se tam výborně.Přesvědčila jsem se, že ani neznalost nizozemštiny nevadí.Vzpomínám si, jak jsem se ztratila v jedné ze stovek podobně vypadajících uliček, vpadla do malé trafiky a spatřila stašího pána za pokladnou.Užuž jsem se chtěla otočit a hledat svého zachránce jinde, když najednou spustil plynnou angličtinou.A tak jsem si uvědomila, že bych v této zemi dokázala přežít.A dokonce, že bych přežívala ráda.

Zjistila jsem, že Nizozemci mají kvalitní a celosvětově uznávané univerzity, a že i přijímací systém je vyřešen velmi šikovně a jednoduše.Ocenila jsem především mezinárodně zaměřené univerzity, kde se většina oborů vyučuje v angličtině a to, že jste cizinec se nebere jako handicap nebo něco extra, ale jako naprosto normální věc.Protože nebylo nutné podstupovat nekonečné papírování, běhání na poštu nebo ambasádu, nejtěžším úkolem se pro mě stal výběr oboru.Vždycky mě toho bavilo spoustu.Ve škole jsem dumala, jestli maturovat ze zeměpisu nebo chemie, mimo školu, jestli mám hrát tenis nebo raději tancovat, do toho jsem chtěla malovat, učit se francouzsky, chodit do divadel a jezdit na hory.Bohužel jsem taky nikdy neměla jasno jako pár mých osvícených spolužáků, že "jako velká" budu paní doktorkou, právničkou nebo architektkou, a tak mi nezbylo, než si zvolit pro studia něco širšího, co pak budu moct uplatnit ve více profesích.Nakonec jsem si vybrala obor s názvem International Bachelor of Arts and Culture Studies, který se studuje na rotterdamské univerzitě, a kde získám povědomí o celém uměleckém a kulturním sektoru ze všech možných úhlů pohledu.Takže jestli si třeba jednou otevřu svou vlastní galerii, všichni jste srdečně vítáni.

Všechno to zní skvěle, ale stejně mám z tohoto kroku do neznáma strach.Nová země, nové město, nová škola, nové bydlení, noví lidi.Občas si říkám, jestli by nebylo jednodušší si ještě dalších pět let posedět hezky doma, místo Budějovické teď jezdit třeba na Muzeum, dál potkávat lidi ze střední a občas si chodit nostalgicky zavzpomínat na tenisové kurty, kde jsem strávila dětství.To bych ale asi nesměla mít tolik ráda adrenalin, který ve mě cokoli nového vyvolává.Raději tedy překonám strach, koupím si kolo a vyrazím poznávat Rotterdam.A ochutnávat sýry a kupovat si tulipány a fotit větrné mlýny.